Píšu, píšeš, píšeme...

Psaní považuji jako očistu, která mi denně pomáhá nabrat síly a odreagovat se od všeho co mě tíží, nebo naopak těší. Už je to skoro měsíc a půl co si píšu do svého deníku a upřímně to na mě má pozitivní účinky.




Tak třeba, mnoho lidí mi říkalo, jak jsem strašně ukecaná. Dříve jsme se svěřovala lidem snad se vším co mě napadlo a suverénně říkala své názory na svět. Ne každý dokáže unést krutou pravdu a proto se mi taky vytřídili v životě kamarádi. Neříkám že se ze mě stal tichý a nepravdomluvný člověk (stále dokážu říct co si myslím a pokud mám s něčím problém tak ho hodlám řešit), jen jsem si uvědomila, že ne každý by měl vědět o mých problémech. Proto důvěřuji jen určitým lidem a pozoruji na kamarádech to, jak oni sami říkají důvěrné věci nahlas a časem litují, jak špatné rozhodnutí učinili.
Mít kamarády s kterými můžete mluvit o všem je vážně fajn, ale udržet v sobě aspoň část příběhu, který jim vyprávíte, je v mnoha případech obtížný. Už jen kvůli pocitu, že nedokáži někomu jen tak důvěřovat a vše se stejně jednou provalí, neříkám nikomu své pocity, které držím hluboko v sobě, nebo události, které se mi staly a ostatní by mě za ně mohli soudit. No a co. Každý si snad může dělat co chce a je to jen na něm, zda-li se o své pocity a zážitky podělí s ostatními.

Samotný deník, diář, nebo sešit může občas postačit jako dobrý kamarád, který poslouchá co máte na srdci a nechá vás vše doříct až do konce bez únavného přerušování. Nejsem ta, co píše ve stylu “Milý deníčku, dnes se mi bla bla bla”, ale snažím ze sebe dostat své pocity a zaznamenat to, co se daný den dělo, jak se kdo choval, jak bylo venku, atd.

Psát si tedy něco, co může být v dané situaci odreagování a za měsíc, či pár let, vzpomínkou, je úžasná cesta k pozorování sebe a věcí okolo.

Takže moje rada zní. Ať už píšete na blog, do sešitu, diáře, nebo jen tak na sticky-notes,  nepřestávejte psát!